Zřejmě jste si ho v baru nebo restauraci nikdy neobjednali - větší slávu vždycky sklízel jeho slavnější bratr koňak. Přesto jste o této pálence, vyráběné z vinných hroznů, už zřejmě slyšeli nebo aspoň četli o místě jejího původu. Gaskoňsko totiž vedle mušketýra d Artagnana a Cyrana z Bergeracu proslavil právě armagnac. Místo to není ledajaké - na jedné straně jej obklopují Pyreneje, na druhé Atlantik.
Historie
Armagnac je zřejmě nejstarší doloženou „aqua vitae“ neboli „eau-de-vie“ v království Franků. Nicméně v dobách jejího vzniku se jednalo o vévodství Vasconia (Gasconia) spadající do provincie jihozápadní Aqutaine, které vládli od 12. století do poloviny 15. století králové Anglie. Tedy tvrzení, že se jedná o nejstarší francouzský vinný destilát není úplně správný.
Počátky pálení vína v této oblasti se nedají zcela přesně určit, protože destilace tak i práce královského umění byla v Evropě adeptům známa již před nadvládou Říma.
Réva vinná jako královská rostlina byla primárním materialem z které se od nepaměti destilací získávala „aqua vitae“. Nejstarší dochované destilerie bývaly v celé Evropě zřízeny na místech starých klášterů a opatství. Zde právě zdejší mniši se věnovali nejen modlitbám a práci na poli, ale i matematice, astrononomii, fyzice, přírodním vědám a medicíně. A vinná esence „aqua vitae“ sama o sobě lékem širokého použití ve vrcholném středověku sloužila i k výrobě mnoha dalších vysoce potentních léků qintesencí, elixírů a jiných život a zdraví rozhojňujících produktů.
Roku 1313 kardinál Vidal Du Four ve svém pojednání Pour conserver la santé et rester en forme vyjmenovává několik desítek ctností vinné esence „l´aqua ardente“. A je pravda stále stejná, ve středověku i dnes, je to elixír zdraví a dlouhověkosti, účinný proti stárnutí, nechutenství, slabosti, zádumčivosti, senilitě, impotenci, podporující zdraví, sílu a život.
V 17. století „l´aqua ardente“ zvanou Armanhac začli Holanďané vyvážet do světa z přístavů Bayonne a Bordeaux. Jak přesně se tato „eau-de-vie de vin“ destilovala a jak stařila, není známo, neb např. kontinuální alambic Armagnacais (destilační aparát) považovaný dnes za „tradiční“ se objevuje až počátkem 19. století. A po r. 1878 phylloxera zničila v podstatě veškeré zdejší vinohrady, které byly jen částečně obnoveny po r. 1909. Též zdejší černý dub, ze kterého se vyráběly sudy patří již k obrovským raritám. R. 1936 došlo k rozdělení do třech regionů Armagnacu došlo dokonce až r. 1936, kdy zde bylo poprvé ve Francii zaveden systém Appellation d´Origine Controlée (A.O.C.).
Půda
Armagnac je rozdělen na tři pod regiony Bas-Armagnac, Ténerèze, a Haut-Armagnac.
Bas-Armagnac
Bas-Armagnac s 8 000 ha vinic je dnes považován za kvalitativně nelepší oblast. Avšak to, ani tak kvalitou půdy, ale spíše nejvyšší koncentrací respektovaných producentů a obchodníků s touto vzácnou tekutinou. Severozápadní písčité vinice départementu Les Landes se dokonce neoficiálně označují za Grand Bas-Armagnac.
Písčitá půda s vyšším výskytem železa (sables fauves) nebo s kousky jílových hrud (boulbènes) dávají zdejším „eau-du-vie“ velikou měkkost, hebkost, komplexnost a plnost již po celkem krátkém zrání. Z vinných odrůd zde převažují Bacco a Ugni Blanc.
Ténaréze Mnoho vynikajících nezávislých producentů je právě z Tenaréze. Tento centrální region s 6 500 ha vinic má částečně rezavě písčitou, převážně však jílovitou a vápencovou půdu což dává „eau-de-vie“ pevnější a mohutnější tělo dovolující podstatně delší zrání, než pálenky z Bas-Armagnac. Vinicím dominují odrůdy Ugni Blanc a Colombard. Ze zdejších vinic pochází též výborná vína Côtes de Gascogne.
Haut-Armagnac
Východní Haut-Armagnac pokrývá téměř 50% regionu Armagnacu. Nicméně na zdejších skalnatých kopcích dnes nalézáme nemnoho vinic – jen asi 500 ha patřící několika málo vinařstvím. A to přestože ještě ve století devatenáctém to byla nejproslulejší oblast Armagnacu.
Zdejší vápencové podloží dává „eau-du-vie“ která je suší a tvrdší a prý nezraje příliš dobře, proto se konzumuje spíše mladší okolo. 10 let zrání.
Otázkou je zda toto tvrzení je úplně pravdivé. A to tím spíš, když vidíme, že dnes mají téměř všichni bohatí a vlivní výrobci Armagnacu vinice a vinopalny zcela na opačné straně regionu. Analogicky velmi podobné podloží patří například v Cognacu právě k těm nejlepším (Grande a Petite Champagne) a písčité oblasti s rychle a snadno zrající „eau-de-vie“ (Bon Bois a Bois Ordinaire) jsou naopak hodnoceny jako ty nejhorší. A i v Grand Champagne je Cognac tvrdší a sušší, proto mnohdy potřebuje i několik desítek let zrání než ze sebe vydá to nejlepší...
Destilace
Tradiční armagnac se destiluje z nesířeného čerstvého vína. A to jednou v malém kontinuálním alambicu. Mnoho vinařů svůj destilační přístroj ani nevlastní a jejich produkce je destilována v pojízdných palírnách, korzujících Gaskoňskem od Listopadu do Ledna.
Od r. 1974 se v Gaskoňsku znovuobjevuje dvojitá destilace Charentského typu, často užívaná již v minulosti. Důvody jsou dnes stejné jako dříve - cognacu se prodá cca 150mil. lahví ročně oproti necelým 7mil. lahví armagnacu. Tedy někteří producenti připodobňují armagnac komerčně úspěšnějšímu cognacu. Nicméně většina Gaskoňců dává přednost jednorázové kontinuální destilaci s nižším obsahem alkoholu mezi 52-60% alkoholu neb ten je výrazně ovocnější a navíc v sobě obsahuje mnoho pro armagnac charakteristických látek, které při dvojité destilaci mizí.
Zrání
Armagnac tradičně zraje v 400-420 litrových sudech z černého dubu známých jako „une pièce“. Gaskoňských černých dubů je však již velký nedostatek a tak se požívají stále více sudy Limousin. Rozdíl mezi dřevy těchto dvou dubů je zásadní: Gaskoňský černý dub dává mnohem více hořkosti a taninu (tříslovin), Limousinský více sladkosti a vanilky.Armagnac čersvě vypálen obsahuje cca 52-60% alkoholu a je výrazně ovocný. Nicméně jak již bylo řečeno navíc v sobě obsahuje mnoho pro armagnac charakteristických látek, z kterých ne všechny jsou chtěné a redukují se přirozeně oxidací po cca 12-15 letech zrání. Při dvojité destilaci mizí ihned a neb komerční trh vyžaduje produkci, která není příliš drahá (mladší amagnac) uplatňuje se stále více armagnac dvakráte destilovaný, který je více neutrální a přátelštější již po několika málo letech.
Blended Armagnacs- ( míchání Armaňaků ) .
Blend – míchání může být směskou mnoha rozličných ročníků, různých producentů, ze všech regionů i různých destilačních metod. Smysl blendu je unifikace produkce, která zastírá rozdíly, protože armagnac je totiž svou přirozeností produkt jehož jednotlivé ročníky i lahvování jsou rozdílné. Blend chuť standardizuje, tak aby např. X.O. lahvované r. 1999 bylo laikům k nerozeznání od toho z r. 2008.
Millésime Armagnacs – je ročníkový Armagnac .
Ročníkový armagnac zrající v jediném sudu, kde přirozeně nabíra svou barvu, vanilkovost i kořenitost. Pomalou oxidací přirozeně klesá % množství alkoholu, zatímco viskosita a jemnost se časem stále zvyšuje. Ročníkový Armagnac je Single Cask a zraje různě dlouho. Rozdílné jsou dokonce i stejné ročníky jediného výrobce, protože každý sud „davá“ jinak. Ideální ročníkový armagnac je zcela přirozený bez nutnosti redukce či jakéhokoli jiného vnějšího zásahu enologů. Jen dobré dřevo a čas má tvořit ideální pnutí mezi ovocností, tříslem a alkoholem. A ideální armagnac zraje mezi 18 a 33 lety (pochopitelně jsou i výjimky, které staří výrazně déle), pak se buď přímo lahvuje, nebo se stáčí do skleněných cca 50l nádob řečených dame-jeanne či bonbonne, kde se skladuje neomezeně dlouho. Uvedený ročník tedy neudává dobu zrání nýbrž datum destilace, zrání probíhá zcela individuálně.
Jak pít Armagnac
Armagnac je mimo jiné i digestif tedy se tradičně podává po uspokojivém jídle. Což pochopitelně není jediný okamžik, kdy si lze armagnac dopřát. Výborně se hodí k mnohým desertům, kávě i doutníkům.
Armagnac nechladíme a však ani neohříváme. K dostatečnému otevření vůně a chuti plně stačí zahřátí v ruce. Avšak tím jak se armagnac otepluje z počátku zvyšuje aromata alkoholu namísto ovocnosti, tedy je nutné nechat armagnac dobře vydýchat. Tenkost skla je velmi důležitá.
Ostatní se velice podobá ochutnávání vína – posuzuje se barva a čirost, nos, druhé přivonění je opatrně z větší vzdálenosti protože vzlínající alkohol teprve po chvilce osvobodí krásné komplexní tóny na dně skleničky. Pak následuje ochutnání, nejprve jen několik kapiček, pak malý doušek s rolováním na patře. Po několika vteřinách (pokud nás nápoj uspokojil) polkneme a posuzujeme závěr a délku.
Pro a na zdraví užíváme dlouhodobě 3-5 cl denně. Při opomenutí denní dávku nezvyšujeme. Pro radost můžeme čas od času vypít i více. V žádném případě nedoporučujeme pít – co kdo snese, protože i ten nejlepší lék se při předávkování stává jedem…
